Nic není trvalé, vše jednou skončí. O pomíjivosti motýlí krásy to platí více než vrchovatě. Narodí se, zazáří a za okamžik zmizí.
Před pár dny začala ve skleníku Fata Morgana v pražské botanické zahradě každoroční výstava tropických motýlů. Od jiných výstav s podobnou tematikou se tato ale liší. K vidění jsou živé exempláře, kterými se návštěvník může pokochat z bezprostřední blízkosti. Tuto vyjímečnou událost jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít.
Před měsícem jsme do skleníku botanické zahrady zavítali, abychom si
prohlédli výstavu kvetoucích orchidejí. Byla nádherná, ale žádné
slušné obrázky jsem si z ní nepřinesl. Dnes jsem se tedy vydal do Prahy
znovu. Využil jsem toho, že o velikonočním pondělí mají vyjímečně
otevřeno. Sbalil jsem foťák, cestou přibral fotokolegu (Tím zdravím
Luboše. On už ví. 
) a vyrazil vstříc zážitkům.
Velikonoce jsou z pohledu dopravy výborná doba. Takhle průjezdné město bych si přál každý den. Nikde žádná fronta, zdrželo nás jen pár červených na nepřejících semaforech. U dolního vchodu zahrady se nám bohužel zaparkovat nepodařilo. Museli jsme na horní parkoviště. U jednorukého bandity jsme si vyzvedli parkovací lístek a pak už hurá do botanické zahrady.
O půl jedenácté už jsme otevírali dveře skleníku. Cestou jsem měl trošku strach, jestli už nebude tlačenice u vchodu, přecejen jsme nevyrazili úplně nejdříve. Lidí bylo ale celkem málo. Konec konců jsou Velikonoce a mnoho lidí lítá po koledě. Koupili jsme lístky a pak už hurá do víru motýlích křídel.
Poučen z předchozí návštěvy jsem nechal foťák v brašně až do doby, než jsme vstoupili do tropické části skleníku. Za první zatáčkou jsem vytahl přístroj a vyfotografoval první exemplář. Nutno říci, že na dlouho také poslední. Okamžitě se mi zamlžily všechny skleněné části foťáku i objektivu. Z kovových částí odkapávala zkondenzovaná voda.
Krátil jsem si tedy čas máváním rukou před objektivem a hledáním
motýlů kolem jezírka. Musel jsem sice vypadat jako blbec, ale pomáhalo to.
Mávání vytvářelo před objektivem průvan a ten se začal pomalu čistit.
Definitivně ale pomohl závan vzduchu, který způsobila pracovnice zahrady,
když otevřela dveře první části skleníku. Od ní jsem také posléze
vyzvěděl, že dole u tunelu je větrák, který fouká teplý vzduch.
Konečně jsem pochopil, proč někeří fotografové jsou schopni fotit ihned
poté co vstoupili do skleníku. No prostě den blbec.
Malým zadostiučiněním mi bylo sledování podobně nevědoucích návštěvníků, kteří ale navíc udělali tu chybu, že se čočky svých kompaktů a mobilů – ano, i těmi se dnes fotí – snažili otřít kapesníky a záhyby látky trička. Luboš ve své dobrotě některým prozradil existenci fukaru, čímž okamžitě stoupl na ceně.
Po celé tropické části expozice je možné vidět různé druhy tropických otakárků, baboček a martináčů. Abych se přiznal, krom jednoho otakárka bych asi žádného nedokázal určit. Kukly jsou dovezeny ze Stratfordu nad Avonou, města Williama Shakespeare. V přírodě je možné tyto druhy vidět v Africe, na Kanárských ostrovech, Jižní Americe a Jihovýchodní Asii. Někteří zavítají i do jižní Evropy.
V horním patře tropické části expozice skleníku, vlastně na samém závěru tropické trasy jsou umístěny vitríny, ve kterých jsou v řadách zavěšeny kukly a motýli se zde líhnou. Vrchní část těchto líhní je otevřená. Motýli tedy po osušení a narovnání křídel mohou sami vylétnout do prostředí expozice. Mimo to jsou ještě čas od času kuklící se motýli „vypouštěni“ dámami, které dávají pozor na to, aby návštěvníci křehkým hercům tohoto nádherného divadla neubližovali.
Poštěstilo se mi být svědkem zrození jednoho z motýlů. Ležel si tak na listu a pomalu opouštěl kuklu. Něco takového jsem ještě naživo neviděl.
Na listech rostlin okolo bylo zavěšeno několik dalších již vylíhlých motýlů, kteří čekali až se jim v plné kráse rozvinou pomačkaná křídla.
Opodál jsem ještě shlédl souboj motýla se slimákem. Snažil jsem se udělat pěkný záběr, když tu skrz hledáček své třístovky vidím, jak se k mému modelu pomalu přibližuje malý slimák. Na to si tedy počkám. řekl jsem si a sledoval, co se bude dít.
Když se plž dostal až na dosah motýla, začal po jeho noze šplhat vzhůru. Motýl jej zvedl do výšky a slimák se snažil dostat k hlavě. Nevím kdo koho požíral. Několikrát jsem stiskl spoušť a ponechal je svému osudu.
Díky pokročilé době byli motýli velmi aktivní. Přelétají z jedné strany skleníku na druhou. Člověk musí být v neustálém pohybu pokud je chce vidět, nebo nedej bože pořídit fotografii dle svého záměru. Někteří se čas od času zastaví na krmítku, kde jsou pro ně připravené sladké dobroty. Jiní se krmí nektarem kvetoucích rostlin.
Neuvěřitelné teplo a vlhko na mě působilo přímo vražedně. Nejen že jsem byl zpocený jak myš, ale začínala se projevovat i únava. Začínal jsem se hotovit k odchodu. Nic není na stálo, vše jednou končí. Ještě pár obrázků a pryč z toho „pekla“.
Výstavu jsem si užil vrchovatě. Ve Fata Morganě jsem příjemně strávil
více než tři hodiny. V průběhu dubna se sem ale ještě plánuji vrátit.
Ne vše mi vyšlo tak jak jsem chtěl. Holt někdy je třeba víc
přiclonit.
Slovenský básník a prozaik Andrej Plávka řekl, Utrhl jsem květinu, zvadla mi. Chytil jsem motýla, zemřel. Až pak jsem pochopil, že krásy je třeba dotýkat se srdcem. Něco na tom jistě bude.
Pokud se chcete na výstavu vypravit, máte čas do konce dubna. Otevřeno mají každý den mimo pondělí od 9 do 18 hodin. O dostatek motýlů se také není třeba bát. Kukly jsou dováženy průběžně po zhruba tisíci kusech týdně.
Související články:
Žádné nejsou.
(Zatím nehodnoceno)
Loading ...