Za Kandíky na Medník

Začalo jaro. Hezké dny střídají ty horší, sluníčko střídá déšť. Mám volno a tak promýšlím, co pěkného by se dalo vidět, případně fotografovat. Mezi vyřizováním pošty a mírněním bojového zápalu do hry ponořených dětí přemýšlím, jestli nezajet ještě jednou na bledulky. Ve Mcelích jsem byl více než před týdnem a tak už budou asi odkvetlé.

No co, zkusím se podívat, co v tuto dobu fotí podobně postižení kolegové. Zabrousím na stránky PhotoNature.cz Michala Jirouše a rázem je rozhodnuto. Zítra se pojedu podívat na Kandíky na Medník. 

Probouzím se do úterního rána. Je takové nejisté. Přestože předpověď tvrdí, že bude krásně, oblohou se stále honí cáry mraků. No co, dám si kafčo a pak se uvidí.

Kolem půl deváté už mám naložené vše potřebné a vyrážím na cestu. Auto poskakuje po středočeském tankodromu – jinak totiž asi silnice Rathova království nazvat nelze. Jestlipak pan hejtman také řídí, honí se mi hlavou. Na koho tak asi poté co vezme kolem díru nadává? Ještě že chudák zbědovaný řidič nemusí po vyšetření na psychiatrii platit 30 Kč.

Cesta ubíhá celkem klidně, jen před Jílovištěm se to trošku zadrhne. No jo, fronta na Prahu. Čím blíže jsem dolíku, na jehož dně teče Sázava, tím čistší modrá je na obloze. Vypadá to na vydařený výlet. V Hradišťku ještě trošku bloudím, ale to už je jen taková drobnost. V Pikovicích nechávám auto a hurá do lesa.

Stoupám pomalu do kopce, proti směru naučné stezky. Dneska ji celou obcházet nebudu. Cíl mám trochu skromější. Po pár stech metrů se cesta srovnává. Dál se jde příjemně po vrstevnici. Míjím několik skupin rozjařené mládeže – zřejmě školní výlet – a za pár okamžiků se přede mnou objevuje cedule NPP. Kousek za ní ubývá chat nad řekou a střídají je koberce jaterníků. No jo. Už je asi to jaro.

Nenechávám se strhnout a po „pár krocích“ už vidím první kandík. Musím říci, že skutečnost předčila všechna má očekávání. Krásná květinka. Škoda jen, že jich je už tak málo a zřejmě jich nepřibývá.

Přišel jsem pozdě. Sluníčko už je vysoko a tak bojuji s poměrně ostrým světlem. Každý se holt učí. Procházím po cestě tam a zpět na asi stometrovém úseku. Květin k fotografování je v bezprostředním okolí poměrně hojně. Válím se v listí a blátě cesty asi hodinu a snažím se udělat pěkný záběr.

Po lese se pohybuje několik lidí s foťáky. Od kompaktů až po zrcadlovky. Nechápu to. Co všechno je schopen člověk udělat proto, aby si vyfotil kytičku. Navíc většina fotí stylem Postavím se před kytku, namířím foťák dolů a stisknu spoušť. Co z takových fotek budou mít? Pocit jedinečnosti že to byli oni kdo vyfotili vymírající druh? Kolik jich při tom zadupali do země?

Na ceduli naučné stezky stojí něco ve smyslu, že nejvíce škody způsobí „milovníci přírody“ s fotoaparáty. S tímto názorem se musím bohužel ztotožnit.

Motám se dál po cestě, lehám napříč a riskuji zašlápnutí a více si těch výtečníků nevšímám. Na to, abych si nechal od někoho nadávat už jsem stár. Ikdyž mě jejich chování mrzí. Z „jednotvárnosti“ fialové barvy mě přiletěl vyrušit hmyzák. Neodolal jsem a … mám ho.:)

Čas letí jak závodní kůň a tak ukládám foťák do brašny. Plný bláta a nových zážitků se zvedám k odchodu. Cestou zpátky jsem se zdržel ještě u podléšek a pak hurá domů.

Jediné po čem jsem ještě toužil bylo vidět mloka. No, nic. Snad příště. Michalovi, jestli to tady bude číst moc děkuji za inspiraci. Ostatním za neuvěřitelnou trpělivost, že dočetli až sem.

Související články:

1. Pryskyřník, který je a není pryskyřníkem Předpověď na neděli měla být deštivá. Přesto ráno věstilo spíše...

Štítky: Příroda, Rostliny